Expedice Apodus

Nápad na cestu do Chorvatska s cílem pozorovat blavory žluté (Pseudopus apodus) ve volné přírodě vznikl již v roce 2009. Bohužel osobní a pracovní záležitosti odložily tuto cestu až na letošní jaro. Měsíc před samotnou cestou jsme vybírali lokality výskytu blavorů, ale i jiných plazů. Jelikož jsme měli pouhé 3 dny na putování Chorvatskem, zvolili jsme pro každý den jednu lokalitu. Omišalj, Njivice a jezero Ponikve. Ještě před samotnou cestou se situace zkomplikovala tím, že výpravu těsně před odjezdem vypověděl člen, který měl být i řidičem a vlastníkem vozu Volkswagen Sharan. Tímto jsme přišli o vůz, ve kterém jsme měli nejen realizovat cestu, ale i přenocovat. Rychlé rozhodnutí nakonec expedici zachránilo a tak jsme jeli mojí „céčtyřkou“ a ke spaní zvolili stanování v kempu Půšca. Naštěstí již další překážky nezabránily tomu, abychom 24. 4. 2013 v 18:00 opustili Chomutov a vydali se na 12-ti hodinovou cestu na ostrov Krk.



Cesta ubíhala celkem dobře, prvních 500 km jsem odřídil v kuse a zbylých 430 jsme se střídali s druhým řidičem po cca 100 km. Zvolili jsme cestu přes Německo, Rakousko a Slovinsko. V 6:00 ráno jsme již učinili první zastávku u chorvatského moře. Krásným zážitkem byl pak přejezd přes Krčský most. V 7 hodin jsme tedy zaparkovali kousek od hlavní silnice směrem na Njivice. Zatímco kluci ještě chvilku spali po dlouhé cestě, já si uvařil kafé, nasnídal se a nedočkavý vyrazil na obhlídku lokality. Prvním nálezem byli ještěrkovci dalmátští (Algyroides nigropunctatus), kteří využívali první sluneční paprsky k vyhřátí na kamenech podél cesty. Vrátil jsem se k autu, abych kluky vzbudil a oznámil jim první nález. Lexi se se mnou vydal na místa slibující výskyt blavorů (Pseudopus apodus). Po 5 minutách cesty jsme opravdu prvního spatřili u kanálové šachty. Bohužel zmizel rychleji, než jsme stačili zareagovat. Šli jsme dále a pozorovali hojný výskyt ještěrek italských (Podarcis siculus). Po blavorech však jako by se slehla zem. Rozhodli jsme se tedy vrátit zpět k vozu. Na zpáteční cestě jsme šli pomalu zkontrolovat místo, kde jsme blavora prvně spatřili. Ano, byl tam a jak nás uviděl, otočil se a chtěl se schovat. Bleskurychle jsem se po něm vrhl a chytil jej za ocas. To už přiskočil i Lexi a tak se nám našeho prvního blavora podařilo polapit. Následovalo měření, zaznamenání teploty, GPS souřadnic, času a po vyfotografování i rozloučení s blavorem, který se ihned schoval v místě své domoviny. Velikost tohoto jedince byla 99 cm. Měl jen několik málo šrámů na těle, které nebyly mnoho dní staré. Společně jsme se šli ještě podívat na lokalitu výskytu ještěrkovců dalmátských, zde se nám podařilo jednoho samce chytit, takže se opakoval stejný obřad jako s blavorem a následné vypuštění zpět na kameny. Ačkoliv již byli ještěrkovci kolem 11:00 dostatečně nahřátí, aby nám zmizeli pod kameny, stačilo se na chvilku posadit, nehnutě čekat 2 - 3 minuty a zvědavé ještěrky se opět objevily na kamenech. V poledne jsme se vrátili k vozu, abychom se vydali na cestu do kempu.



Kemp Půšca jsme našli velmi rychle. Při ubytování jsme museli odevzdat své pasy. Vybrali jsme si klidné stinné místo mezi zuboženými stromy a postavili stan a zaparkovali vůz. Po obědě už na mě přišla únava z noční cesty a tak jsem si šel lehnout do auta. Na večer jsme si šli prohlédnout město Omišlajl, dali jsme si v cukrárně výbornou zmrzlinu a na poště rozměnili Eura za Kuny. Jelikož Chorvatsko v té době ještě nebylo členem EU, byl velký problém zaplatit v obchodech Eury. Po návratu do kempu následovala večeře a příjemný klidný večer strávený hraním karet a popíjením českého piva z našich zásob.



Ve čtvrtek ráno jsem vstával v 6 hodin. Chtěl jsem, abychom byli již v 7:30 hod na lokalitě Ponikve. Počasí nevypadalo nejlépe, a tak ani nevadilo malé zpoždění, které jsme nabrali. Zaparkovali jsme na boční sjezdové cestě k jezeru a vydali se cestou lesem dolů. Stále bylo zataženo a teplota se pohybovala okolo 15 °C. Na mýtině asi 100 m vzdálené od jezera, jsme nalezli ropuchu obecnou (Bufo bufo). Poté jsme se proklestili lesem k jezeru. Bohužel jsme zjistili, že jsme si vybrali špatnou stranu jezera, takže zde zřejmě žádný velký objev neučiníme. Naštěstí vylezlo sluníčko, a tak teplota rychle stoupala. Překvapilo nás, že se na březích nenacházely užovky obojkové (Natrix natrix). Všude bylo naopak velké množství skokanů zelených (Pelophylax esculentus) a jejich pulců. Cesta kolem jezera nám dovolila obejít asi 200 – 300 m, zbytek byl zatopený natolik, že nebylo možné projít dále. Rozhodli jsme se nemarnit čas a vrátit se k vozu. Cestou zpět jsme probádávali mýtiny a stále jsme doufali ve výskyt želv zelenavých (Testudo hermanni). Až na poslední otevřené ploše pod posedem jsme nalezli nám již známé ještěrky italské. Pod jedním keřem mě zaujala hromada staré lepenky, kterou jsem začal prohledávat. Pod jednou částí jsem spatřil prchající štíhlovku balkánskou (Hierophis gemonensis), kterou jsem v posledním momentu chytil, což mi oplatila zakousnutím do palce. Opět jsme provedli měření a záznam všech potřebných údajů a štíhlovku jsme vypustili zpět pod lepenku. Jelikož slunce ukazovalo svou polední sílu, bylo rozhodnuto, že se vrátíme k autu a v kempu počkáme do odpoledne, kdy počasí bude vstřícnější. Odpoledne jsem se ještě vydal na sólovou výpravu s nadějí, že v kamenitém biotopu řídce prorostlém jehličnany, naleznu nějaké zmije. Bohužel po 2,5 hodinách hledání jsem se vrátil, umořený ze slunce a bez jediného ocásku. Po odpolední kávě jsme vyrazili prozkoumat přírodu v okolí kempu. Podél cesty vedla pastvina pro ovce, jež byla lemována nízkým porostem. Mnoho kamenů a to zejména cihel bylo před námi někým otočeno. Po odvalení asi třetího kamene jsme poznali proč. V útrobách kamenů a pod nimi byl hojný výskyt štírů Euscorpius italicus a stonožek. Na větších kamenech, lemujících cestu, se vyhřívali na posledním večerním slunci ještěrkovci balkánští. Došli jsme až na vrchol pastviny, kde se nám podařilo chytit dalšího samce tohoto druhu (zajímavé je, že jedinou samici jsme viděli na první lokalitě poblíž Njivice). Byl již málo aktivní a hledal vhodné místo ke spánku. Po vyfotografování a přeměření jsme ho vypustili, aby mohl nerušeně nocovat. Kluci se ještě vydali zpět k pastvině. Já šel ale po cestě a pročesával porost lemující silnici. Náhle jsem zaslechl šramot a spatřil plazící se tělo pod keř. Zahlédl jsem již jen malou část statného blavora, který se ukryl pod keřem. Hlukem jsem se ho snažil donutit k opuštění útočiště a útěku na druhou stranu. Než jsem keř oběhl, opět zaplul pod větve. Neváhal jsem a po slepu jej pod keřem chytil. Vytáhl jsem krásnou 97 cm dlouhou samici. Mé radostné zvolání přilákalo kluky z druhé strany silnice. Samice již byla velmi málo aktivní a tak zcela rezignovala a nechala se v klidu vyfotografovat i změřit. Když jsem ji pustil na zem, ani neměla snahu se odplazit. Po pošťouchnutí si zalezla pod keř, kde odpočívala. Toto byl poslední nález tohoto dne. Vrátili jsme se do kempu a rekapitulovali celý den nad prohlížením fotografií v aparátech. Zahráli jsme si jen chvilku karty a šli spát. V noci nás vzbudila silná průtrž mračen, která naštěstí neměla dlouhého trvání.



Ráno jsme vstali s vědomím, že dnešní den odjíždíme domů. Náladu to nezvedlo, ale i tak jsme se rozhodli potěšit se dopoledním prozkoumáním poslední lokality, a to cesty vedoucí z Krčského mostu do Omišalje. Kamenitou cestu odděloval od porostu hlubší výmol, který bylo nutné na některých místech překročit. To se stalo výhodným k nálezu dvou krásných plazů. Prvním byl blavor, který byl stejně dlouhý jako první z Njivice, ovšem tento jedinec byl zrovna ve svleku. O 20 metrů dále jsme museli opět překonat výmol. Rozhodl jsem se vrátit kousek zpět do míst, která jsme díky neschůdnosti nemohli prozkoumat na druhé straně. Za keřem na mě čekalo překvapení v podobě užovky pardálí (Elaphe quatuorolineata), měřící krásných 1,7 m. Nebyl čas na rozmyšlení, jelikož se dala ihned na útěk. Popadl jsem ji za zadní část těla, což mi oplatila výpadem hlavou s neutichajícím syčením. Naštěstí se zamotala do změti větví, takže neměla možnost dosáhnout na mě, aby se zakousla. V tom přišel na pomoc Lexi, abychom užovku dokázali vymotat z větví a v klidu si ji prohlédnout a změřit. Ze všech úlovků jsme nyní měli největší hladinu adrenalinu v krvi. Ačkoliv se zdálo, že užovka svůj boj již vzdala, při vypouštění se  nám ještě několikrát postavila s hlavou vztyčenou a zastrašovala nás výpady a syčením. Poté se odplazila do hromady kamení. Cestou zpět do kempu jsme ještě nalezli několik jedinců ještěrky jadranské (Podarcis melisellensis). Jednu se nám podařilo chytit, a tak jsme získali další data. Po obvyklém ceremoniálu jsme jí pustili zpět. Vrátili jsme se do kempu s radostí z dnešních objevů, avšak trochu zklamáni, že čas v Chorvatsku právě vypršel. Před odjezdem jsme zabalili tábor, zajeli si ještě na poslední zmrzlinu do Omišalje a vydali se zpět na 930 km dlouhou cestu. Na Konci Slovinska jsme zastavili na odpočívadle, jelikož již dávno uběhl čas oběda a hlad se dostavil velmi rychle. Proto jsme zde rozložili naší polní kuchyni a na vařiči se jali vařit vodu na polévku. Lexi se vydal k jezu, který byl hned vedle. Během vaření vody k nám přijel civilní vůz Slovinské policie. Policista nás požádal o doklady a vyptával se, kam jedeme, kde jsme byli a co jsme tam dělali. V tom mi neustále zvoní telefon na displeji je jméno Lexi. Když policista nastoupil do vozu i s našimi doklady, běžel jsem k plotu, který ohraničoval odpočívadlo a křičel na Lexiho, že tu je policie on ale opětoval, že našel hada a že mu zalezl pod hromadu větví. Hned co se s námi policisté rozloučili, uháněl jsem nedočkavostí za Lexim. Bohužel nám zřejmě užovka zmizela do štěrbin pod hromadou klestí. Škoda, nebýt policejní razie mohli jsme mít zmapovaného dalšího plaza.  Cestu jsme si zpříjemnili při přejezdu Rakouska pohledem na Alpy za denního slunce, což bylo uchvacující. České hranice jsme překročili kolem osmé hodiny večerní. Tím na nás padl splín, další výprava je totiž vzdálená více jak 365 dní. Ovšem již nyní se těšíme.