Seznamte se, přicházím.

Bohužel nevím dne ani přesné hodiny, kdy se stalo, že si mí rodiče našli čas na to, aby mne stvořili. Jistě v té době byla všechna naše hospodářská i domácí zvířata nakrmena, nádobí umyto, oběd uvařen. V televizi nebyl vysílán ani na jednom ze dvou programů zajímavý pořad, a náš vůz Dacia 1300 právě nepotřeboval pravidelnou údržbu. Ani žádné jiné překážky a okolnosti nebránily tomu, abych se po 9 měsících narodil jako prvorozený a také poslední syn. Rozšířil jsem naší již tak početnou rodinu a začlenil se mezi své tři sestry (nutno zmínit, že v té době vznikla má oblíbená skupina Tři sestry, což nemá žádnou souvislost s naší rodinou, alespoň doufám).


Ve svém mládí jsem střídal všemožné zájmy. Od dětství jsem byl veden k lásce ke zvířatům, ovšem víceméně k užitkovým. Takže jsem si v pátek hrál s králíkem, kterého jsem v sobotu poslal svým rozhodnutím: "tati, dnes si dáme tohodle" na sváteční talíř s bramborem. Přitom jsem ho před pár měsíci viděl holého u samice v hnízdě a táta mě poučoval, že na něj nesmím sahat, aby ho samice neodmítla. Prase Zuzana zase vozila na svém hřbetu děti z celé ulice, abychom se později po stejné ulici mohli prohánět s jitrnicemi v ruce. Jediné, co nebylo k jídlu, byla koza Líza, ta byla jen na mléko a také jako příležitostný dopravní prostředek. Asi málokdo se může pochlubit, že pro něj do školky přišel otec s kozou a pak jel domů na koze. Všechny tyto masožravé zážitky se můžou pro dítě zdát morbidní a odpuzující jíst maso, ale právě naopak. Toto mě naučilo chápat hodnoty života a to nejen pokud se jedná o jídlo. Každý kdo nejí maso proto, aby neublížil chudáku zvířeti, si musí uvědomit, že ho za něj sežere někdo jiný, třeba já. Co jsme doma ale také chovali, bylo morče Ferda. Otec mi ho donesl domů, když mi byl jeden rok a vydržel v naší péči až do doby, kdy mi bylo 12. Později jsem propadl modelářství, jelikož mě veškerá technika vždy přitahovala. Tak jsem se stal autodráhovým a posléze i RC modelářem. V době puberty jsem měl s koníčky útlum a u ničeho jsem dlouho nevydržel, až jsem si díky přítelkyni pořídil domů prvního plazíka, vlastně plazíky, poněvadž jednomu by bylo smutno.

Jak jsem byl gekony očarován.

Začalo to jen zmínkou, kdy Lucka prohlásila, že bychom si mohli pořídit chameleona. Což o to, já nebyl proti, ale přeci jen jsem nevěděl co a jak a také otec, u kterého jsem v té době bydlel, by to měl asi schválit. Otce jsem se v rozverné chvilce zeptal, zda mu nevadí ještěrky, na to odpověděl: "Ne, vadí mi jen hadi". To byl pro mě jasný souhlas. Tak jsme domů dotáhnuli staré akvárium a jali se ho předělávat podle knižních motivací na terárium. Když to otec viděl, tak pochopil, že se něco děje a že to asi myslím vážně. Ze strachu o zvíře a snad i o sebe se mnou pojal rozhovor na téma ještěr v bytě. On, jako velký znalec rybiček, mi dal jednu opravdu cennou radu, abych se zašel informovat do Domova dětí a mládeže (DDM) jestli tam není chovatelský kroužek, kde by mi poradili. Tehdy jsem šel spíše pro jeho klid, dnes však vím, že to bylo vyloženě zásadní. Nejen, že v DDM chovatelský kroužek byl, oni tam také plazy chovali a také tam byl a je vedoucí Roman, který mě zasvětil do taje exotiky a chovatelství a dodnes je mým nejlepším přítelem a kamarádem. Tehdy nám domluvil, ať si raději pořídíme něco jiného a méně náročného, než je chameleon. Třeba gekončíka, kterého jsem měl v tu ránu v ruce, aniž bych se ptal. Tento dotek a pohled do krásných očí gekončíka nočního (Eublepharis macularius) mě poznamenal. Na internetu, za kterým jsem musel jít navštívit mého kamaráda, poněvadž v té době jsem doma neměl ani počítač, jsem nalezl termín burzy Živá exotika v Praze na Brumlovce. Bylo to 28. 2. 2004 a já měl pouze jeden týden na to vše vyladit a dosehnat, abych mohl ubytovat gekončíky v jejich království. Knihy jsem četl rychlostí blesku a sháněl vše, co se zdálo být potřebné. Například lignocel jako podklad do terária. V našem zoo-obchodě mi prodavač podal kostku lignocelu, zdálo se mi to však málo a tak jsem vzal raději dva. Když jsem doma smíchal lignocel s vodou, bylo to, jako v pohádce Hrnečku vař. Několik plechů na pečení se válelo pod topením, které vysoušelo lignocel pro terária v celé zoologické zahradě. Kameny, které jsme donesli zvenku, jsme raději ještě hodinu pekli v troubě a to již po tom, co jsme je hodinu drhnuli ve vaně. Dnes se to zdá opravdu úsměvné, ale žili jsme tím, aby měli gekončíci to nejlepší.




Když bylo vše nachystané, přišel den D. Je sobota ráno 5:00, v chomutovském panelovém domě poblíž nemocnice si chystá do batohu jeden blázen krabičku vystlanou polystyrenem a několik plátěných pytlíků, které si nechal ušít od maminky přesně na zakázku. V 6:00 už sedí v autobuse, aby mohl v 8:00 vystoupit v Praze na autobusovém nádraží Florenc, odkud se metrem a pomocí dvou končetin přesunul před sportovní halu Brumlovka, kde již postává krátká fronta na vstup do terarijní mešity. Je 9:00 a brány se otevírají, dav vniká do budovy a já se nechávám tím davem unášet, najednou jsem tu, ano zde, v místě o kterém se mi poslední noci zdálo. Rychle se rozhlížím po sále a obcházím stoly, kde mají gekončíky. U prvního stolu jsem viděl v krabicích již dospělé gekončíky, tak jsem šel dále a našel jen jediného jiného chovatele, který měl velké množství odrostlých mláďat gekončíků v plastovém boxu. Vrátil jsem se k prvnímu prodejci, ale ten již všechny gekončíky prodal, proto běžím k druhému a zde si již nějaký němec domlouvá prodej celého boxu s gekončíky, předběhl jsem ho a na chovatele vyhrkl, že si vezmu páreček. Naštěstí byl prodejce vlastenec a tak mi páreček předal do plátěného pytlíku a poté domlouval zbytek obchodu. Já uložil své štěstí ve dvou sáčcích do krabičky v batohu a běžel zpět na autobus, který odjížděl v 11 hodin z Florence, po cestě jsem ještě u Achety koupil krabičku cvrčků. Ve vyhřátém autobuse jsem se konečně posadil a mohl vstřebat zážitky. Přisedl si ke mně muž, který tohoto rozhodnutí bude litovat do konce života. Když jsme se rozjeli tak jsem se rozhodl, že bych gekony přendal ze sáčků do krabičky, aby nebyli tak stísnění. Pokusil jsem se to provést nenápadně a rychle aby nikdo nepoznal, co vezu. Strčil jsem obě ruce do batohu a poslepu rozvazoval sáčky. Tato činnost připadala mému spolucestujícímu zřejmě podivná, protože se po mně divně koukal. Když jsem ale sahal do pytlíku pro gekona tak mě kousl, reflexivně jsem ucukl a málem loktem vrazil do přísedícího. To ho vyděsilo ještě více. Naštěstí druhého gekona jsem vyndal bez kousnutí a tak jsem batoh zapnul a ponechal na klíně po celou cestu. Spolucestující na mne již od té doby stále koukal a myslím, že byl rád, když ve Slaném vystoupil. Dost možná tam ani nebydlel. Zřejmě si myslel, že jsem terorista, ale já byl od toho dne teraristou. Doma jsem gekony vyndal a ubytoval v teráriu. Ihned vyhledali domek a do večera nevylezli. Já seděl s Luckou před teráriem a byl šťastný, že mám svůj první pár Eublepharis macularius. Večer jsem se pokusil o své první krmení, a tak jsem do terária vhodil dva cvrčky a čekal, co se bude dít. Na tuto událost si k nám přisedl i otec a tak jsme tam všichni tři seděli, dokud konečně nedošlo k lovu. Bylo to jako sledovat zajímavý zápas v televizi. Tohle ale bylo skutečné a o to krásnější. Toho dne jsem podlehl jistému kouzlu. Je zajímavé na tomto místě zmínit pořizovací cenu. Na vše jsem dokázal našetřit 1000 Kč. Terárium jsem sehnal zadarmo a úpravy udělal z toho, co se doma dalo sehnat. Lignocel mi zafinancovala Lucka, stál 30 Kč za kostku, Gekončíci stáli 2x 350 Kč, cvrčci 25 Kč, autobus a metro 200 Kč a vstup na burzu 30 Kč.

První horké chvilky

Ačkoliv se člověk snaží dávat si na vše pozor, stanou se věci, které se nedají vrátit. Nejčastějším mým problémem je útěk krmného hmyzu. Poprvé se to stalo spíše díky mé nešikovnosti a krátké praxi v ovládání pinzety. Bylo to zhruba týden po přivezení gekončíků. Večer jsem připravoval krmení a z malého boxu jsem vybíral cvrčky. Samozřejmě se stalo to, co se stát nemělo, box se zvrhl a vysypal i s obsahem na zem. Cvrčci jsou v této situaci na koberci mnohem mrštnější, nežli já a tak co jsem nestihl utlouci, uteklo. Skóre bylo vyloženě vyrovnané zhruba 1:100 pro cvrčky. Samozřejmě jsem tuto příhodu raději zatajil. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat a hned ráno jsem nalezl na kuchyňské lince vzkaz od živitele domácnosti:



„Celou noc jsem nespal, pod lednicí cvrkal cvrček. Táta“



Odtáhl jsem lednici a u kompresoru zahlédl nočního výtržníka. Podařilo se mi ho polapit a tak byl odsouzen k trestu sežrání gekonem. Samozřejmě vzkazem akce neskončila a pokračovala přednáškou na téma: „Co kdyby to uteklo k sousedům“. Kdyby tatík věděl, že za pár let bude právě on stát se svým chameleonem Lojzou před vyděšenou sousedkou a vysvětlovat jí, proč mu utíkají cvrčci a obtěžují klidný život obyvatelů panelového domu.

 

První chvilky slávy
Malé terárium gekončíkům dlouho nevydrželo, a tak mi otec přivezl větší starší akvárium. Z něj jsem odříznul přední stěnu a vytvořil otevírací dvířka, strop jsem udělal dřevěný a také jsem již vybetonoval zadní stěnu. Terárium to bylo konečně takové, jaké má být a vydrželo mi několik let. Zhruba po půl roce chovu samice přestala žrát a začala hrabat ve vlhkém lignocelu pod miskou s vodou. Ráno, než jsem šel do školy, byl jsem svědkem první snůšky. Přes skleněnou stěnu terária to bylo krásně vidět. Po škole jsem zanesl vejce k Romanovi do DDM a dal je k němu do inkubátoru. Bohužel ani první, ani druhá snůška se nevylíhla, a tak jsem se rozhodl, že třetí snůšku zkusím odinkubovat sám, bohužel také neúspěšně. Mezi snůškami jsem pozoroval i jedenkrát páření, což byl velmi emotivní zážitek. Samec se velmi snažil a samici udolával zdatně. Vše jsem zaznamenával na nekvalitní digitální fotoaparát a též natočil zcela nekvalitní video, které dokázalo uložit pouze 15 s sekvence. Z poslední čtvrté snůšky se ale již v krabičce v teráriu vylíhli moji první dva gekončíci. Neskutečná radost provázela pozorování malého žlutého pruhatého gekončíka, jak odpočívá vedle rozevřeného vajíčka. Dodnes si to pamatuji a každý, kdo si odchoval své první mládě, ví, o čem je řeč. Druhé mládě se vylíhlo následující noc. Obě byla zdravá, a tak putovala po dvou měsících k novým chovatelům. Dodnes mám ve své chovatelské místnosti fotografii těchto dvou mláďat.

Rozšiřujeme chov

Dokud jsem bydlel u otce, tak jsem si nedovolil další terárium pořídit, ačkoliv jsem o tom snil. Pořídil jsem si pouze pakobylky a jednu kudlanku do 5 l sklenic od okurek. Po tom, co jsem se přestěhoval s Luckou do našeho prvního bytu garsoniéry, tak jsem už s ohledem na budoucí chov ponechal jednu stěnu bytu zcela bez nábytku a postupně začal budovat chovatelskou základnu. S finančními možnostmi, které jsem v tu dobu měl, to šlo velmi špatně, ale o to větší radost jsem měl z každého terária, které jsem slepil ze zbytků skla od popelnic nebo předělal ze starého akvária. Každé terárium tak vypadalo originálně a nezapadalo mezi ostatní. Já však měl radost. Jako další druh k eublepharům přibyl samec madagaskarského gekona Paroedura pictus. Dostal jsem ho od Romana, který ho měl jako plonkového. Já ho velmi obdivoval. Na konci jednoho kroužku ho dal Roman do krabičky a řekl, ať si ho odnesu. Nesl jsem ho jako svátost. Doma nastala otázka kam s ním? Neměl jsem žádné jiné terárium, než to na gekončíky. Ubytoval jsem ho tedy v kartonové krabici, do které jsem dal lignocel a úkryt. Po zbytek dne jsem ho dal k topení. Hned ráno jsem se dal do výroby terária ze starých dvířek sekretáře a odpoledne již bylo terárium hotovo, do druhého dne vyschlo a gekon se stěhoval.



Dalšího chovance vyhlédla Lucka ve zverimexu. Ačkoliv jsem tam zvířata dosud nekupoval, tato ještěrka mě zaujala. Byl to scink Chalcides sexlineatus, který rodí živá mláďata. Na tu dobu byl celkem drahý, stál okolo 600 Kč. Dali jsme dohromady peníze, postavili mu terárium, sedli na kolo a jeli 5 km do zverimexu jej koupit. Paní prodavačka jej nedokázala lapit a tak mi řekla, ať si ho chytnu, jestli ho chci. Již jsem měl v ruce trochu zkušeností s gekony tak jsem jej asi napotřetí držel v ruce.

Radovánky s Lexim

Lexi alias Roman Alexander je vedoucím teraristického kroužku v chomutovském DDM. On je tou osudnou osobou, která mě udržela ve stopách teraristy. Po zakoupení prvních gekončíků nočních jsem občas začal docházet na kroužek za Lexim a povídali jsme si o té naší společné radovánce. Získával jsem při tom spoustu zkušeností a pobíral všechny ty cenné rady. Velkou výhodou bylo, že jsem v té době dokončoval nástavbové studium, a jelikož jsem člověk od přírody líný, tak jsem si obstaral uvolnění na hodiny tělocviku. Důvodem bylo mé dlouholeté lenivění a tím zdeformovaná páteř, alespoň dle MUDr. Prušáka. Tyto, pro mě volné hodiny, které naštěstí někdo moudrý zařadil na začátek vyučování, bylo příjemné trávit na snídani u Lexiho doma, který šel až na odpolední směnu. U kafe a sladkého pečiva, které jsem po cestě čerstvé zakoupil, jsme rozebírali vše, co jsme nestihli na schůzce v kroužku. Později jsem zjistil, že dvě hodiny tělocviku jsou u Romana málo, a tak jsem si je začal prodlužovat o další nepotřebné vyučovací hodiny. Bohužel na tyto už jsem od lékaře potvrzení nedostal, což bylo překvapivé. Dodnes se divím, jak jsem s touto školní morálkou mohl odmaturovat. Po čase jsem se stal druhým vedoucím kroužku, a jelikož jsme oba pracovali na směny tak jsme se střídali a v týdnu, kdy jsme měli společnou noční směnu, jsme vedli kroužek společně. Takto jsem to vydržel tři roky, než jsem změnil pracovní pozici a začal pracovat každý den do 17 hodin. Ačkoliv jsem vedl kroužek pouhé tři roky, mohu konstatovat, že vývoj naší mládeže vede k velmi malému zájmu o dané téma a dítka jsou zde spíše uložena pro to, aby doma nezabírala místo a čas. Neplatí to u všech, ale u valné většiny ano. Nebudeme se ale tímto zabývat a rozepisovat, raději se rozepíšu o radovánkách, které jsme s Lexim zažívali.

 




Nejkrásnější byly naše výpravy za novými zvířaty. Na takovou výpravu jsme se chystali i několik dní až týdnů. Naše schůzky se zaobíraly převážně tímto tématem a zejména tím, co si z naší expedice přivezeme a čím obohatíme naše terária v kroužku (a má doma). V osudný den v sobotu ráno, v 5:40 jsme se sešli na chomutovském autobusovém nádraží, abychom společně nasedli do autobusu, který nás v 6:00 odvezl do hlavního města, Prahy. Je zajímavé, že ve víru velkoměsta si může člověk ulovit klenoty pro své skleněné domovy, aktivní terarista ale ví, že se zde již po desetiletí konají největší terarijní burzy v ČR. Autobusové zájezdy na Živou exotiku, jak se tato burza nazývá, byly nejkrásnější, oba jsme si na tento den nachystali nažehlenou košili, jelikož na knoflíkovou dírku se nejlépe přivazoval pytlík s hady či ještěry a pod bundou jim bylo krásné teplo. Nejlepší byla cesta zpět, jelikož jsme dokázali i několikráte vzbudit pozdvižení. Například při občerstvení v restauraci jsme se začali chlubit tím, co si kdo zakoupil. Lezoucí had na stole ovšem vzbudil ne zcela klidný zájem u ostatních hostů. V autobuse se opakovalo totéž. Občas se burza konala v termínu, kdy jsme oba v sobotu ráno skončili noční směnu. To byla naše výprava nejsložitější, člověk musel opustit zaměstnání o hodinu dříve, aby stihl autobus v 6 hodin. Dále jsme se pak těšili, až si sedneme v autobusu, dvě hodiny se vyspíme a budeme na vytouženém místě. Ovšem naše nadšení a nedočkavost spočívající v častém opakování „už tam budeme“ nám usnout nedala. Tak jsme se zase těšili na cestu zpět, kdy už spokojení s „nákupem“ budeme spát při cestě domů. Na to se však také času nedostalo, jelikož bylo nutné hovořit o tom, co jsme viděli, co jsme koupili a hlavně také na co jsme neměli dostatek financí a co zůstalo opět jen snem. Později, když jsem zakoupil vůz Fiat Punto, byly naše výlety pohodlnější, ale už nikdy ne tak zábavné.

 




Obstarávání a stavba terárií pro přibývající chovance byly záminkou ke spoustě kejklí. Velkou výhodou pro náš rozpočet byl fakt, že v této době spousta lidí měnila stará dřevěná okna za plastová, díky tomu se dala za odvoz sehnat stará okna. Ty pak bylo nutné rozebrat a zachránit tak okenní tabule. Málokdy se tato činnost odehrála bez rozbití některého ze skel, a proto mi byla mou družkou zakázána provádět doma v obývacím pokoji. Velkou zábavou byl ale samotný odvoz oken. Jednou jsme dostali zakázku od Romanových příbuzných, a tak jsme jim odvezli všechna stará okna. Ovšem naskládat vše do kufru malého Punta nebylo jednoduché. My to dokázali, ačkoliv na úkor svého komfortu ve voze. Oba jsme měli sedadla posunutá do maximální přední polohy, což je pozice spíše pro útlé dámy nebo začínající řidiče v podobě dětí. Proto sešlapávání pedálů pro mě bylo velmi obtížné. Lexi měl větší problém s naskládáním všech tělesných proporcí do vozidla. Vše se povedlo a my ve zdraví a s celými okny dorazili. Podobné situace nastávaly i v případě odvozu starých terárií či akvárií od jiných majitelů. Větší zábava byla, když jsme pak tato rozbili při vykládání z vozu.



Dodnes jsem přesvědčen, že v prostorách chomutovského DDM je černá díra, jelikož se nám velmi často stávalo, že jsme museli stavbu terária ukončit z důvodu ztracení všech potřebných pomůcek. Postupně během stavby zmizel beze stopy metr, diamant na řezání skla, ba i lihová fixa nebo brousek, o lepicí pásce nemluvě. Museli jsme pak tuto činnost ukončit do doby, než jsme našli tyto propriety na zcela neuvěřitelných místech. Diamant byl u Lexiho v kapse, fixa zase v mé kapse, izolepa se válela na parapetu a brousek byl na umyvadle. Největší záhadou bylo, když zmizela nařezaná a připravená tabulka skla a objevila se opřená o zeď v době, kdy jsme uřízli novou. Možná nám to vše schovával ten Němec Alzheimer, zlí jazykové tvrdili, že to je skleróza, má žena dokonce že snad i blbost, která je věčná. My to ale vyvraceli a připustili jsme v úvahu maximálně návštěvu německého kolegy nebo vznik vesmírného nevysvětlitelného prostoru. Vše pak vyvrcholilo zmizením kola. Stalo se to jednoho letního dopoledne, kdy jsem na svém bicyklu značky „Urob si sám“ dorazil na naši schůzku. Jelikož jsme byli hladoví (tak jako vždy), zašli jsme si do nedaleké samoobsluhy koupit něco k snědku. Kolo jsem zaparkoval do stojanu, nakoupili jsme a vydali se zpět na kroužek. Večer jsme šli domů a já si chtěl vzít kolo na chodbě, ale kolo nikde. Začali jsme přehrávat film tohoto dne a došli k závěru, že kolo zůstalo před samoobsluhou. S klidným svědomím, že si vše pamatujeme, jsme se pro kolo vydali, kolo ale nikde. Zanadávali jsme na nepřizpůsobivé spoluobčany, kteří dokážou během krátké chvíle, zhruba 4 hodin, odcizit zcela nezamčené kolo stojící před samoobsluhou a rozešli se domů. Pro manželku jsem do historky přidal ještě zámek na kolo, abych nebyl za blázna, což stejně asi jsem, protože tomu určitě dodnes nevěří.

 




Jsem hrozně rád, že jsem Romana poznal a že naše přátelství trvá dodnes, i když toho času na společné poklábosení je čím dál tím méně, o to je pro nás ale vzácnější. Lexi, díky za vše.

Luma

Jednoho dne se mi ozval do telefonu muž, který zjistil, že chovám gekony Hemitheconyx caudicinctus. Měl zájem o koupi mláďat z právě se inkubující snůšky. Navrhl mi setkání, jelikož do Chomutova vozí myši ze svého chovu a tak by nám při té příležitosti nějaké věnoval do kroužku. Setkali jsme se u obchodního domu. Muž vystupující z osobního vozu se mi představil jako Ludvík Frank a předal mi myši. Po chvilce klábosení o zvířatech a chovu jsme se spřátelili. Naše setkání se stalo poté častějším a já si často jezdil pro myši přímo ke zdroji do Chlumce. Dokázali jsme tak spolu strávit hodiny času povídáním o teraristice, fotografování a i ostatních záležitostech života. Bohužel i přes Ludvíkovu pomoc se mi nepodařilo gekončíky africké nikdy odchovat a tak můj závazek trvá dodnes. Vyměnili jsme spolu ale jiná zvířata a je velmi zajímavé, že naše obchody se vždy obešly bez peněz. Vždy jsme si ale oplatili každé zvíře nějakým jiným. Rady, které jsem od Ludvíka do chovu získal, bych stejně zaplatit nedokázal.

V této souvislosti bych rád zavzpomínal i na zbytek tehdejší party z iFauny. Tehdy jsme se často scházeli na Pokecu, kdy jsme díky internetu překonávali vzdálenost nás dělící. Využíval jsem každé příležitosti, kdy jsem byl na internetu, k poklábosení s těmito lidmi. Jelikož jsem neměl internet doma, tak jsem rád využíval hodiny Výpočetní techniky na nástavbovém studiu. Zanedbal jsem tak výuku Excelu a Wordu, což jsem musel později dohánět v zaměstnání. Je hrozná škoda, že se celá skupina z Pokecu rozpadla a dnes si vzájemný čas již nenajdeme. Byly to krásně strávené chvíle, které dnešní Facebook a jiné vymoženosti nedokážou vynahradit.

Hemitheconyx, zvláštní dárek a nesplněný cíl

Blížila se doba mých narozenin a Lucka mi začala doma brát tajně cvrčky. Když jsem na to přišel, vysvětlovala mi, že její spolužačka je potřebuje pro svého sklípkana. Ani jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti. V den mých narozenin jsem ale dostal opravdu nečekaný dárek. Na stole stálo slepené terárium, osazené elektroinstalací a kompletně vybavené. Jelikož světlo svítilo, bylo mi jasné, že není prázdné. Jal jsem se ho prohledávat, dokud jsem v ruce nedržel gekončíka afrického. Bylo to náramné překvapení. Lucka dokázala sama slepit celé terárium jen pro mě. Dodnes na tento dárek velmi rád vzpomínám.

 


Gekončíka jsem chybně určil jako samce a dokoupil k němu dvě samice. Když jsem přivezené samice prohledal, zjistil jsem, že už mám tři. Jedna samice snesla vejce, ze kterých se bohužel mláďata nevylíhla. Začal tedy boj o sehnání samce. To trvalo rok, než mi ho dovezl Ludvík. Byl to statný dospělý samec. Okamžitě jsem ho připustil k samicím. Dva roky jsem se dočkával snůšek, které ale nikdy nebyly oplodněné. Ani výměna samce nepomohla k úspěchu, a tak jsem se odchovu tohoto gekona nikdy nedočkal. Stal se tedy jediným druhem, který jsem doma choval v páru či skupině, který jsem neodchoval.

Splněná přání

Člověk by měl jít za svým snem a splnit si to, co by rád. Ne vše je možné a reálné. Přesto bychom to neměli vzdávat. S teraristickým kroužkem jsme jezdili i po okolních sdruženích a navazovali tak vztahy s teraristy. Při návštěvě kadaňského terarijního aktivu jsem uviděl v teráriu ještěra, který mi učaroval. Byla to agama kočinčinská (Physignathus concincinus). Úžasné statné zvíře s energií v očích. Ihned se mi vybavila potřeba mít takovou agamu doma. Doposud jsem ale měl doma jen malá terária nepřesahující na délku či výšku 80 cm. Pro agamu bylo nutné vytvořit prostor mnohem větší. I další okolnosti ztěžovaly její pořízení. Kupodivu to nebyla má družka, ta návrh schválila. A tak začal boj. Se svědomím, financemi, prostorem v garsoniéře, obstaráním terária i samotného zvířete. Vše pak vyvrcholilo návštěvou místní zooprodejny, kde měli jedno mládě agamy kočinčinské, kterého mi bylo hrozně líto. Po domácí poradě jsme s Luckou dali dohromady většinu financí a za 690 Kč jsem ze zverimexu osvobodil mládě vytouženého ještěra.



Prozatím stačilo menší terárium, a tak nebyl problém se věnovat v kroužku stavbě terária o objemu 1 metr krychlový, s vodopádem a bazénkem. Dorůstající samec mi pak v tomto teráriu ukázal výborné skoky do vody. Dokonce se s námi přestěhoval i s teráriem do většího bytu, kde mě chytila myšlenka na možné odchovy. Jenže pro větší počet agam bylo terárium již nedostatečné, proto jsem se rozhodl zmenšit chodbu našeho bytu a místo manželky vytoužené šatny zde postavit zděné terárium. Vše proběhlo bez zjevných komplikací a do týdne byla stavba hotová. Připadal jsem si jak ve vlastní zoo, když jsem stál před tímto výtvorem.



Prozatím se zde ale proháněl pouze samotný samec. Dvě samice jsem zakoupil jako import z asijské farmy. Po karanténě a odčervení byly obě umístěné do terária k samci. Sledovat v takto velkém prostoru seznamování, námluvy a dokonce i páření bylo úžasné. Vše bylo pak korunováno několika odchovy. Vše jednou musí skončit a tak krásný čas několika let chovu ukončila stará myšlenka na vybudování šatny s místem pro kočárek a jiné potřeby pro náš brzký přírůstek do rodiny. Následné stěhování do nového bytu by tento chov stejně ukončilo. I přesto, že chov agam netrval věčně, byl krásný a dal mi spoustu zkušeností, radostí a pocitu úspěchu.

Graham aneb zahraniční výprava

Při svém dřívějším zaměstnání jsem měl možnost být dva týdny na služební cestě v Anglii. Při této příležitosti jsem se ve volném čase porozhlížel po okolí, až jsem objevil Zoologickou zahradu Dudley. Vstupné do zoo bylo pro můj rozpočet hrozivé, přesto jsem však teplé večeře v rychlém občerstvení za vstupní tiket vyměnil. Zoo jsem zprvu procházel velmi rychle, dokud jsem nevystoupal k budově s teraristickou expozicí, zde se pro mě čas zastavil a u každého terária jsem trávil věčnost. V rohu stál na schůdkách muž, menší postavy a čistil akvárium. Několikrát jsem prošel kolem, než jsem se osmělil a svou tehdy hroznou angličtinou (dnes, zhruba po šesti letech jsem na tom rozhodně lépe, jelikož jsem se ve svém domácím studiu dostal ke třetí lekci) jsem ho oslovil. Pokusil jsem se s vizitkou teraristického kroužku v ruce, vysvětlit můj zájem o plazy v ČR. Jeho zájem byl obrovský a jazyková bariéra jako by neexistovala. Náhle jsem měl v ruce a kolem krku obrovskou krajtu, můj fotoaparát svíral v ruce Graham a jal se fotit můj udivený obličej včetně krajty. Poté mi ukázal zázemí terarijní expozice i jiných pavilónů. Díky tomu jsem zažil přímý kontakt s lemury, tapíry a všemi plazy v zoo. Při rozloučení jsme si vyměnili kontakty a naše komunikace do dnes pokračuje dopisy a e-maily. Po roce jsem se do zoo za Grahamem vydal znovu, to jsem již byl jeho osobou doprovázen a tak jsem ušetřil za vstupné a objevil spoustu dalších zákoutí zoo. Dodnes mu slibuji, že naše setkání zopakujeme, času se ale na výpravu do Anglie nedostává, a tak náš kontakt musí být stále jen na dálku. Graham Chilton pracoval celý svůj život pouze pro Zoo Dudley, odkud po 45 letech praxe odešel do zaslouženého důchodu.

Hmyzácké voloviny

Hmyz často způsobuje u mnoha lidí nenávist, fobii, nechutenství. Bohužel chovatel ještěrů se bez hmyzu neobejde, a tak se musí s jeho přítomností v bytě vyrovnat jak on, tak jeho rodina. To nebývá až tak složité, horší je to pokud v domě nebydlíte sami, a tak přesvědčit všechny nájemníky 65 bytů v třináctipatrovém panelovém domě není nijak jednoduché. Já dokázal přesvědčit pouze jednoho, bydlel o dvě patra výše a choval ve svém bytě krokodýly, proto to byl úkol zcela snadný. Ze spodních pater ale přišel občas někdo velmi rozzuřený se sklenicí v ruce, ve které si dopřával pohody chycený cvrček. Jak jsem pochopil, tak většinu těchto problémů způsobily ženy, které se hmyzu bály. Protože když rozzuřený soused vychladl a vykřičel vše, co potřeboval, tak mi řekl, ať už se to neopakuje, nebo si příště tu jeho hysterku půjdu uklidňovat sám. Ze strachu z rozzuřené hysterické sousedky jsem změnil krmivo ze cvrčků na šváby. Připadalo mi to vhodné do doby, než byl tento šváb nalezený ve výtahu. Situace poté vygradovala deratizací bytů. Jednoho dne se tak i u našich dveří objevil muž s tlakovým postřikovačem na zádech. Do našeho bytu však nebyl vpuštěn z naší obavy o otravu našich psů. A tak byla zničena populace švábů volně se pohybujících po domě a ohrožující mravnost a bezpečnost nájemníků domu. Ovšem hnízdiště v jednom bytě v 11. patře zůstalo zachováno, dokud jsme se neodstěhovali.



Problémem ale je, pokud vás váš vlastní hmyz začne terorizovat ve vašem vlastním bytě. Pokud bydlíte v bytě rozsáhlejších rozměrů, není to tak jednoduché. Ovšem já bydlel v garsoniéře a tam před cvrkajícím cvrčkem neutečete. A tak, když už hezky spíte, vás ve 3 hodiny ráno probudí koncert jednoho cvrččího virtuóza. Ve tři hodiny ráno opravdu nechápu, jak si ti Asijci mohou cvrčky chovat v klíckách a poslouchat je. Nyní se snažíte usnout, jenže to nejde. A tak ve 4 hodiny začne hon na cvrčka. Najednou zjistíte, že se cvrček nachází pod parketovou podlahou, odtahujete nábytek, trháte lišty, které jste před měsícem pracně přidělávali a honíte cvrčka, který jen při hodně dlouhém klidu ukáže svá tykadla zpod parket. Chytit ho je nemožné a tak přichází na řadu voda. Vytopit cvrčka bez vytopení většiny bytu je zcela nemožné, avšak reálné a tak dokud neplave nábytek, lijete vodu do míst, kde cvrček byl. Cvrkání utichne a vy si jdete lehnout. Za 15 minut zazvoní budík a vy musíte jít do práce. I tak může vypadat noc teraristy.

Používat hmyz v kuchyni není v České republice zcela běžné. Já několikrát ochutnal několik asijských specialit na český způsob s moučnými červy či cvrčky. Výtečná záležitost. Hmyz jsem ale vařil častěji pro své chovance. Jeden čas jsem bojoval u jedné samice gekončíka nočního s ucpáváním střev. Abych snížil výdej energie zesláblé samice, rozhodl jsem se jí hmyz podávat v kašovité podobě injekční stříkačkou. Hmyz jsem uvařil, poté odstranil krovky a jiné tvrdé části, rozmačkal ho s trochou vývaru a podával. Vše jsem praktikoval za pomoci zcela běžného nádobí, které má žena využívá k vaření. Ona vše mlčky tolerovala, nejsem si ale úplně jistý, zda by to dokázala každá manželka. Proto je vhodné to provádět pouze v její nepřítomnosti a pak vše samozřejmě důkladně omýt.

Výborné je, pokud se v malém domě sejdou teraristi dva. To se mi poštěstilo v současné době, kdy soused chová dva chameleony. Jelikož o mně se to ještě v bytě nevědělo, padlo veškeré podezření na něj. Jednou slyším z chodby zvýšené hlasy a tak se jdu kukátkem podívat co se děje. Zaslechl jsem rozhovor, u kterého jsem se málem neudržel smíchy.



Sousedka: „Pane K., našla jsem ve své botě cvrčka, proč jste mi ho tam dal?“

Soused: „Proč bych něco takového dělal?“

Sousedka: „Vy jste na mě naštvaný, že jste mi musel opravovat tu karmu na teplou vodu.“

Soused: „To vám tam asi vběhl nějaký konipas zvenku.“

Sousedka: „Já myslela, že jste slušný člověk a máte úctu ke starým lidem. Víte, jak jsem se lekla?“

Soused: „Mě ty vaše starosti vůbec nezajímají.“

Sousedka křičí na odcházejícího souseda: „Však na Vás také jednou dojde!“

Vím, člověk by se neměl smát cizímu neštěstí a už vůbec ne v případě, kdy ho sám zavinil. Ale kdo může posoudit, čí ten cvrček opravdu byl. Já tuto situaci, ve které se soused nacházel, zažil v různých scénářích mnohokrát. Je pravda, že mnoho lidí může hmyz otravovat a znechucovat, a proto bychom měli být při jeho chovu i manipulaci s ním co nejopatrnější.

Publikace zkušeností z chovu.

V roce 2004 jsem si založil své první internetové stránky. Vkládal jsem na ně zejména fotografie z chovu. V té době jsem doma neměl ještě internet a tak jsem chodil dělat aktualizace do internetových kaváren. Dnes už bych si toto jen těžko představoval, ale tehdy to pro mě byla jediná cesta. Aby nebyl obsah stránek tak prázdný, začal jsem zde sepisovat dosavadní zkušenosti, které jsem získával chovem zvířat. A tak jsem začal psát první články.



Celou svou chovatelskou praxi se věnuji gekončíkům nočním (Eublepharis macularius). Svůj první článek jsem tedy věnoval jim. Později jsem tento článek přepracoval a přidal zkušenosti z třech chovných sezón. Rozhodl jsem se tento článek zveřejnit i v časopise Fauna. K mému překvapení byl článek asi po měsíci od odeslání vytištěn a já dosáhl velkého vnitřního úspěchu. Když jsem viděl vytištěn svůj text a fotografie v časopisu, který si může kdokoliv koupit, byl jsem obklopen pocitem blaha.



Tato titulka skrývala můj první článek FAUNA 3. 2006

Nakoplo mě to k tomu, že jsem začal psát další a další články o chovu. Jelikož jsem se chtěl posunout „na vyšší level”, oslovil jsem časopis Akvárium Terárium a nabídl jim opět více rozšířený a ucelený článek o gekončících. Můj návrh byl přijat a po několika korekturách byl článek vydán. Spolupráci s AT jsem udržoval až do jejich konce. Zásadní změna ale nastala s pomyšlením o knížce.



Vše se odehrálo náhodou, kdy nakladatelství Robimaus vydalo svou první publikaci z cyklu Abeceda teraristiky, Chameleon jemenský. To byl impulz pro mě. Okamžitě jsem kontaktoval pana Javorského, který mou nabídku na knihu o gekončících přijal. První naše schůzka proběhla na pražském Terabazaru, kde jsme domluvili podobu knížky. Poté jsem mu zasílal jednotlivé rozpracované kapitoly. Když bylo vše napsáno, přišla na řadu korektura. Tehdy jsme se sešli s paní korektorkou a panem Javorským u něj v Rudné u Prahy a celý den seděli nad texty a upravovali a četli a upravovali...a až večer se odebrali do svých domovů. Grafickou stránku a fotografie jsme řešili již přes elektronickou poštu. Tato náročná práce vyvrcholila otevřením prvního výtisku knihy Gekončík noční. Neskutečná radost, hrdost a sláva mě obklopila a já si splnil svůj sen. Druhá knížka následovala v dalším roce a byla již o zmíněných agamách kočinčinských. Velmi rád vzpomínám na spolupráci s panem Javorským. Tehdy jsme neřešili peníze, honorář ani nic podobného - já chtěl napsat knihu a on ji chtěl vydat a vůbec mě nezajímalo, kolik za to dostanu peněz. Šlo o to splnit si sen, a proto jsem do knihy vložil maximum. Tak to má být a jedině tak může vypadat kvalitní práce. S panem Javorským jsem dodnes v kontaktu a rádi vždy prohodíme několik vět při setkání na terarijních akcích.

 

Dnes je situace trochu jiná a to jsem poznal, až když jsem se rozhodl vydávat terarijní časopis TERAmagazín. Po zániku AT nebyla na českém trhu jediná pravidelná tiskovina zabývající se teraristikou. Myslel jsem, že se najdou stále lidé, kteří jsou ochotni své zkušenosti publikovat, aniž by za to byli honorování a naopak tím přinesou pro ostatní médium, které bude zcela zdarma. Ano, najdou se tací, ale je jich pomálu, a tak každé číslo vychází s víceméně nejistým obsahem. Po roce vydávání časopisu se situace mírně lepší a materiál přibývá, přesto ho není přehršel. Díky ale za každého dobrého člověka, který nám poskytne něco málo zkušeností ze svého chovu. Díky také za kluky z redakce, kteří usilovně pracují na tom, aby časopis byl lepší a lepší. A díky všem, kteří projekt podporují. Neděláme to pro sebe, děláme to pro všechny teraristy.

"Lovec krokodýlů" Jarda Zelinka.

Když jsme se z garsoniéry stěhovali do většího bytu 3+1, byl jsem Lexim upozorněn, že v tomto domě bydlí pan Zelinka, který chová krokodýly. První naše setkání tak na sebe nedalo dlouho čekat. Potkali jsme se u výtahu a seznámili se tak při cestě do 11. patra. Často jsme se zde potkávali a při cestě si povídali o článcích v Akváriu Teráriu a o chovu obecně. Příležitosti k osobní návštěvě jsem využil, když jsem potřeboval určit druh krokodýla z fotografií, které jsem nafotil v zoo Dudley. Jardu jsem šel navštívit jednoho dne odpoledne. Lucka koukala na televizi a tak jsem měl trochu času. U Jardy jsem byl pohoštěn a prohlédli jsme fotografie. Druh určil velmi rychle a přesně, jelikož stejný druh se koupal za zamčenými dveřmi v jeho pracovně. Byl to krokodýl vlnatý. Povídali jsme si o těch našich radovánkách, i když ty moje byly oproti jeho spíše bonsajemi. Poté se Jarda rozhodl, že mi ukáže ty své „mazlíky“. Terária měl ve stejné místnosti, jako my ložnici. Byla po obou stranách lemována velkými akvaterárii a mezi nimi byl pouze průchod k oknu. Před vstupem jsem byl poučen jak se mám chovat. Tichost a pomalé pohyby byly samozřejmostí a to i díky mým drobným obavám. První do místnosti vstoupil pán domu, zvířata byla klidná a jeho přítomnost spíše ignorovala. Situace se změnila, když jsem do místnosti vstoupil já. Samec mi dal svou přítomnost najevo rychlou otočkou a ranou ocasem do plechové vany. Za chvíli se uklidnil a klidně ležel ve vodě. Já stál nehnutě mezi terárii a pozoroval život těchto krásným starobylých plazů. Jarda se chovu velmi věnoval, což se projevilo nejen na povaze chovu, ale také na odchovech, které v paneláku několikrát zopakoval. Bohužel ze zdravotních důvodů se s chovem musel před pár lety rozloučit. Stále je ale ošetřovatelem plazů v našem zooparku. Z této návštěvy jsem se vrátil celkem pozdě večer, kdy doma panovalo ticho, tma a večeře byla uklizená v lednici. Takto vlastně končí většina teraristických setkání, kdy si odskočím na kus řeči, abych se domů vrátil po několika hodinách.



S Jardou jsme se často setkávali při toulkách přírodou, zejména v Bezručově údolí. Jednou po cestě Jardovi zazvonil telefon a hlas v telefonu mu oznámil, že začíná porod zmijí růžkatých v chomutovském lesoparku. Jelikož nevlastní automobil nabídl jsem mu mé služby taxikáře a Jarda mi to oplatil krásnou podívanou na porod zmijí, který jsem viděl prve v životě. Již čerstvě narozená mláďata vzbuzovala respekt.

Sběratelství nebo vetešnictví

K teraristice nepatří jen terária a chovaná zvířata. Je to i kultura a prostředí, které si vytváříme. A tak se stane, že začneme sbírat věci, které s teraristikou sice souvisí, ale nedá se říct, že příliš.

První věc, kterou jsem začal sbírat, byly lihové exponáty. Víceméně jsem si je začal tvořit. A když tedy došlo k nějakému úhynu nebo se nevylíhlo mládě, ihned jsem jej nakládal do skleničky s lihem. Postupem času sbírka roste a tak mám i od jednoho druhu exempláře v podobě samce, samice, různých velikostí mláďat, vejce atd. Některé návštěvy tuto zálibu nechápou, ale je to velmi důležité pro uchování informací o druhu. Takové exempláře vydrží desítky let a můžou sloužit k zjištění různých informací o daném druhu. Kdyby to náhodou člověka přestalo bavit, je možné exponáty využít k výrobě alkoholu po vzoru lihových nápojů obsahujících hada či červa.



Další sbírku tvoří teraristická literatura. To je základ každého chovatele. Bohužel v dnešní době již mnoho knih nevychází, a tak to, co za posledních 10 let vyšlo, již člověk zakoupil a zdálo by se, že musí končit. Naštěstí existují antikvariáty a aukce, kde člověk často nalezne skvosty terarijní literatury. Ovšem ceny jsou občas velmi zajímavé. Například knihu Skleněné domovy z roku 1955 jsem v internetové aukci vydražil za rovných 9 Kč. To je neuvěřitelné připočteme-li k tomu poštovné, které činí šestinásobek ceny knihy. Ovšem některé starší tituly jsou dražší než současné knihy - například Brehmovi Obojživelníci, plazi a ryby stojí okolo 1000 Kč. Když mám trochu času, tak mě velmi baví pátrat po podobných zapomenutých knihách.



Poslední morbidní sbírku tvoří lebky uhynulých živočichů. Tuto sbírku nemám tolik rozšířenou a čítá celkem 10 ks. Je ale pro mě velmi cenná, jelikož to dá práci, než člověk obere veškeré tkáně z kostí a vyčistí lebku, aby byla archivovatelná. Někdy k tomu můžou pomoci i červíci, ale to musí člověk dbát na to, aby si nepochutnali i na menších kostech.

 

K pozůstalým zbytkům se často řadí i kůže zvířete. Já vlastním pouze kůži agamy vousaté, kterou jsem si osobně vypreparoval. Toto jsem musel provádět v nepřítomnosti své ženy, protože přes všechny nekalosti mnou prováděné bylo již toto prý moc, a kuchat agamu na kuchyňské lince a prkénku na přípravu masa se prý nehodí. Proto co oči nevidí, srdce nebolí a jednoho dne šla agama ven z mrazáku, aby se podrobila svlečení z kůže mnou provedeném. Při této příležitosti jsem provedl i pitvu a prohlédnutí orgánů pro posouzení důvodu smrti. Kůži jsem důkladně očistil a nasolil. Poté přibil na prkno a sušil na balkóně. Dodnes je v mém terarijním pokoji jako suvenýr. Podobnou akci jsme poté s Lexim provedli na jeho 2,7 m dlouhé krajtě z mrazáku.

Konec?

Vždy je hrozně těžké najít rovnováhu mezi vaším koníčkem a prací, rodinou a jinými povinnostmi. Proto v jednom neslavném období u mě vše vygradovalo k rozhodnutí skončit s chovem. Důvodem byla v první řadě práce. V zaměstnání jsem musel zůstávat někdy i do 19 hodin. Poté jsem přišel domů, věnoval se synovi Adámkovi a při uspávání jsem usnul také. Na zvířata tak došel čas a já začal vnímat, že chov docela zanedbávám. Proto než aby u mě ještěři strádali, bude lepší, když budou u někoho jiného. Doma jsem si nechal jen skupinku gekončíků nočních. Bylo to těžké rozhodnutí, a jak mi zvířata mizela před očima, začal jsem litovat, že jsem to dopustil. Jiná možnost ale v té době nebyla. Posléze mi začalo vadit i to, že víc času, který by Adámek potřeboval, dávám svému zaměstnání. Z toho důvodu jsem se začal zajímat o změnu zaměstnání. Zhruba po 3 měsících jsem byl příjat do nového zaměstnání s ranním provozem od 6 do 14 hodin. To mi vyhovovalo. Dva měsíce jsem ještě musel zůstat ve starém zaměstnání a tak jsem již pomalu začal obnovovat chov. Měl jsem hodně času si rozhodnout, co bych chtěl chovat a jak. Nejprve jsem připravil novou terarijní stěnu, to zabralo hodně času i peněz. Bylo velmi obtížné doma koukat na prázdná terária. Zvířata do nich přibývala pomalu a to zejména z finančních důvodů. Byl jsem rozhodnut se věnovat víceméně jen gekonům rodu Rhacodactylus. První obyvatele jsem si odchoval sám. Než jsem předtím prodal poslední Rhacodactylus ciliatus, ponechal jsem si poslední snůšku doma. Tu se podařilo odchovat a tak mláďata byla prvními obyvateli spolu s gekončíky nočními. Poté jsem zakoupil výhodně Rhacodactylus chahoua, Rhacodactylus auriculatus, Eurydactylodes agricolae a nakonec vytouženého Rhacodactylus leachianus leachianus. Během roku se mi podařilo tuto kolekci poskládat a nyní se už můžu těšit z prvních odchovů některých těchto druhů. Je to krásné a člověk si toho váží mnohem víc. Také jsem se naučil nakládat trochu lépe s časem, protože člověk musí mít čas i na své záliby a ne jen na zaměstnání a rodinu. Adámek vyrostl a už mi zcela dobře a rád pomáhá nakrmit a vyčistit gekony. K tomu ještě přišla dcera Eliška, které jsou nyní 4 měsíce a tak máme o chovance navíc. Musím říci, že ač bylo loučení s teraristikou těžké, tak nový začátek to zcela vynahradil a urovnal mi v hlavě priority.

Strana Hnědých.

Když jsem začal tvořit časopis TERAmagazín (tehdy REPTILmagazin), kontaktoval jsem spoustu známých, aby bylo dostáno malé propagaci nového projektu. Jedním z lidí byl také Ondřej Hes, který s námi spolupracuje, a který mě odkázal také na Slávu Honsu, jež měl s vydáváním časopisu bohaté zkušenosti. Využil jsem pozvání k osobnímu setkání na zasedání strany Hnědých. Zde jsem vyslechl úžasné přednášky a poté jsme rozebírali okolnosti kolem časopisu. Přednášky se zde konají každý měsíc a po ukončení zajímavého povídání a promítání fotografií se pokračuje v pití a zábavě volné. Kdo má zájem, může se zúčastnit honby na Hnědého kaliče, jež vrcholí pitím až do ranních hodin a povinnou návštěvou Zdeňkových trhů. Jen takový borec je hoden cechu Hnědého kaliče. Již mnoho borců ukončilo svou pouť těsně u konce a to před branou trhů a tím zmařili své celovečerní snažení. Není to tedy záležitost zcela jednoduchá. Já dávám přednost spánku u Slávy doma. Raději se večer posílím alkoholem, abych přežil spánek mezi tisíci sklípkany a nemyslel při tom na svou arachnofobii. Jednou jsme únavou nevydrželi času odjezdu na Slávův hotel a rozhodli se přespat ve voze. Doznali jsme tím pozoruhodného zjištění a to, že tři lidi a jeden chrápající Lexi se v osobním automobilu Citroën C4 nevyspíme (Index C4 tedy neznamená lůžko pro 4 osoby). Ačkoliv se nezúčastňuji setkání pravidelně, jsem velmi rád, když strávím čas v hnědé společnosti.

Doba se nám změnila, pane

Ne, doba je stejná, ale lidi a čas se mění. Pamatuji, když jsem stavěl první terárium ze starého akvária za pomoci velmi malého rozpočtu. Dnes si člověk zajde do krámu a terárium si koupí nebo si vyrobí jednotnou stěnu a nemusí ji „lepit“ tak, že každé terárium vypadá jinak. Je to sice hezké, mít vše nové a pěkné, ale postrádá to osobní kouzlo. Myslím, že každý by měl začít tak, jako já a nejprve si projít vlastní tvorbou, než si koupí terárium hotové. Jedině tak může přilnout k teraristice jako takové. Každý musí vynaložit více práce pro to, aby si pak vážil toho, co vytvořil. Stejně tak jsem tu zavzpomínal na jízdu autobusem na burzu, bylo to nepohodlné, zdlouhavé ale krásné. Dnes člověk sedne do auta, zajede na burzu, nakoupí a odjede autem. Je to pohodlné a rychlé, ale kouzlo, které to dříve mělo, už se vytratilo. A to včetně atmosféry na burze, o tom ani mluvit nemusíme. Čím více je teraristika dostupná, tím se vytrácí vazby, ale to je v každém odvětví, v zaměstnání a dokonce i rodině. Doba je rychlá a času na přátelství nezbývá. Proto bychom si každý měli čas lépe plánovat a alespoň občas se sejít a poklábosit o té naší teraristické neřesti.



Konec dekády

Možná se leckterý čtenář diví, že píši takovéto vzpomínky „teprve“ po 10 letech chovu. Mám k tomu několik důvodů. Jelikož jsem od Lexiho chytil tu sklerózu, tak za 20 let bych si už nevzpomněl na nic. A také člověk nikdy neví, co bude zítra, tak proč čekat na důchod. Určitě by se teď slušelo ještě rychle zavzpomínat na osoby s mojí teraristikou spojené. Tak zejména moje manželka Lucie a moje dvě děti Adámek a Eliška. Ti jsou ti nejbližší, kteří mi každý den umožňují mít doma kousek živé přírody. Pak bych se rád zmínil o Ludvíku Frankovi, jež mi v začátcích také dosti pomohl svými radami ohledně chovu gekonů, a také za to, že nám dlouhý čas dotoval kroužek krmnými myšmi. Rád bych pozdravil Ondřeje Hese z Plzně, který nám jako první dal do našeho kroužku korálovky, které u nás měly dožít poslední roky svého života a po 6 letech stále žijí u Lexiho. Ondrovi bych rád poděkoval i za podporu našeho časopisu. Když jsme u časopisu tak nesmím zapomenout Aleše Kozubíka a Dana Kolešku jež pomohli postavit časopis do podoby ve které nyní je. Pan Ing. Ivan Vergner, teraristická stálice, podpůrce našeho časopisu a autor nejlepší česky psané knihy o ještěrech - jeho kniha je mojí biblí. Soused z 13. patra Jarda Zelinka, výborný kolega a kamarád. Ačkoliv již doma teraristiku nedělá, je ošetřovatelem plazů v našem zooparku. Velké díky patří také všem chovatelům a teraristům, kteří svou zálibu dělají upřímně a s radostí.



Váš Jarda Forejt

Díky moc Danovi Koleškovi za revizi a opravu textu.